— Jdeme z cesty, záda máme úplně zničená, takže potřebujeme normální postel. Ubytujeme se v tvojí ložnici a ty to nějak přežiješ na gauči! — prohlásila švagrová hned ve dveřích a narovnala se, jako by jí ten dům už odjakživa říkal pane. — A ty v obýváku na gauči jednu noc přespíš, nejsi přece žádná princezna.
Simona panským gestem hodila velkou cestovní tašku přímo na světlý koberec v předsíni. Z ušpiněného dna tašky odlétly kousky zaschlého bláta a zanechaly na čistém povrchu tmavé skvrny.
— Tak co, hospodyně, přivítej neohlášenou návštěvu, — zabručel Radek a protlačil se do chodby hned za svou ženou. Málem přitom ramenem vrazil do masivního zárubně dubových dveří, které Klára kdysi vybírala celé týdny.
V rukou držel obrovský plastový škopík, jen tak halabala přikrytý alobalem. Zpod něj vyukovaly kusy podezřele bledého masa v cibulové marinádě, ze které na dálku páchl levný ocet a ostré koření.
— V kufru jsou ještě další tašky, — rozkazoval Radek a otíral si čelo špinavým hřbetem ruky. — Hni sebou, prostři stůl, a já se zatím půjdu osprchovat, ať ze sebe smyju ten prach z cesty.
Rozhlédl se po uklizené předsíni a odfrkl si: — Teče ti v téhle barabizně vůbec teplá voda pro všechny? Nebo tady na všem šetříš?
Klára se opřela ramenem o dveřní rám a dlouhým, chladným pohledem si prohlížela tyto nezvané hosty.
Tento rodinný dům za městem si koupila úplně sama. Ještě dlouho předtím, než poznala Tomáše. Sama splácela hypotéku, odříkala si dovolené a měsíce se hádala s řemeslníky kvůli křivě položené dlažbě v koupelně. Tohle bylo její území. Její pevnost.
Tomáš odjel ráno s kamarády na ryby s přespáním a Klára počítala s tím, že stráví víkend v naprostém, ničím nerušeném tichu. Bez řečí, bez požadavků, bez cizích ponožek na chodbe a zápachu spáleného tuku v závěsech.
Právě se převlékla do pohodlných domácích kalhot a volného světru, když na příjezdové cestě začalo šíleně troubit staré auto. Švagrová se ani neobtěžovala zavolat předem.
— Slyšela jsem dobře? — Klára pomalu zkřížila ruce na prsou a v duchu sbírala zbytky trpělivosti. — Moje ložnice?
— A co jsi jako neslyšela? — Simona si zula boty přímo uprostřed chodby. Bezzubě je odkopla nohou ke zdi a zanechala na světlé dlažbě šmouhu od bláta. — Říkám, připrav nám postel. Jeli jsme čtyři hodiny v zácpě, Radka berou záda tak, že pomalu nemůže chodit.
— Takže vy přijedete bez zavolání a ja vám mám odevzdat svou vlastní ložnici? — klidně, ale sucho se zeptala Klára.
— A jak jsi to jako myslela? — Simona spráskla ruce a podívala se na Kláru s upřímným rozhořčením. — My máme spát na proleželé pohovce, když máte nahoře kvalitní manželskou postel?
— Normální lidé dávají vědět, než někomu vtrhnou do domu, — odpověděla Klára.
— Přijeli jsme za vlastním bratrem! — zaječela Simona na celý dům. — To se máme prosit o dovolení u vlastní rodiny? U nás v rodině se na tohle nehraje. Jsme obyčejní lidi, žádné panské namyšlenosti!
— Tvůj bratr je do zítřejšího večera u rybníka, — oznámila Klára. — A neříkal, že by někdo měl přijet.
— Víme, víme! — mávla rukou švagrová. Sebevědomě zamířila do kuchyně a cestou nakoukla do pootevřených dveří koupelny, jako by prováděla inspekci. — S Tomášem jsme si volali ve středu. Říkal, že tu budeš celý víkend sama nudit. Tak jsme si řekli, že ti uděláme radost a přijedeme. Co bys tu dělala sama v takovém paláci? Ještě by ti z toho přeskočilo.
Radek s hlasitým vzdycháním sundal své obnošené tenisky. Hodil je přímo do průchodu a protáhl se, až mu v kloubech křuplo. V předsíni se okamžitě rozlinul zápach potu a benzínu.
— Kláro, nebuď hysterická, — zabručel smířlivě. — Radši nám dej něco k jídlu po té cestě.
Ukázal prstem na škopík s masem.
— Vyndej nějaké okurky, nakrájej rajčata a postav na brambory. Maso udělám sám, to zvládnu, chlapskou práci si vezmu na starosti.
— Víš, kolik je hodin? — Klára se ani nehla. — Je osm večer.
— No a? — Radek upřímně nechápal. — Ideální čas na grilování a panáka!
Simona už mezitím okukovala dřevěné schodiště do patra.
— V pokojíku pro hosty dole je ten gauč tvrdý jak lavice, pamatuju si to z minula. Ráno mě z toho bolela celá páteř. A vy máte nahoře tu drahou ortopedickou matraci. Tomáš by nám tam určitě dovolil lehnout…
Klára se na ně dívala a uvnitř ní pomalu, ale jistě vřel ledový vztek. Vzpomněla si na všechno: jak si Simona před půl rokem půjčila její drahý kuchyňský robot a vrátila ho rozbitý bez jediného slova omluvy; jak Radek na oslavě vypil její archivní víno a prohlásil, že je to «pěkná břečka»; jak se pokaždé chovali, jako by jí dělali milost, že k ní vůbec přijeli.
Ale nejhorší byl Tomáš. Jak snadno obětoval její soukromí. “Bude se nudit…” Veděl, jak byla vyčerpaná po náročném týdnu v práci. A stejně jim řekl, že je dům volný.
— Ne, — řekla Klára jasně a hlasitě.
Simona se zastavila na prvním schodu a pomalu se otočila. — Cože “ne”?
— Nebudete spát v mé ložnici. A žádné grilování se teď konat nebude.
— Zbláznila ses?! — Simona si dala ruce v bok a tváře jí zrudly vztekem. — Jak to mluvíš s rodinou svého muže? My za tebou jedeme přes půl republiky, vezeme jídlo a ty tady děláš scény?
— Tohle je můj dům, Simono, — řekla Klára s takovou převahou, že Radek o krok ustoupil. — Ne Tomášův dům, ne vaše rodinné sídlo. Tento dům jsem koupila ja a ja platím hypotéku. A já ti říkám, že do mé ložnice nikdo cizí vstoupí.
— Radku, slyšíš, co vykládá?! — zaječela švagrová na muže. — Ona s námi jedná jako s póvlem! Bratr tě vyrazí, až se dozví, jak se chováš k jeho rodině!
— Nevyrazí, — usmála se Klára chladně. — Protože nemá odkud. On žije u mě. A pokud si teď nesbalíte věci, Tomáš se vrátí do domu, kde už pro něj nebudou platit klíče.
V předsíni zavládlo ticho. Radek přestal drbat na krku a koukal s otevřenou pusou.
— Ty… ty hrozíš rozvodem kvůli posteli? — hlesla Simona, i když její sebevědomí bylo pryč.
— Já jen určuji hranice, které jste už dávno překročili, — Klára přistoupila ke dveřím a otevřela je dokořán. — Máte dvě možnosti. Buď si vezmete ten škopík s masem a odjedete domů. Nebo zalezete do pokoje pro hosty dole, budete zticha a do devíti do rána odsud zmizíte. Vyberte si.
Radek se podíval na ženu. Představa čtyř hodin cesty v noci ho viditelně děsila.
— Simono… pojď dole, — zamumlal a vzal tašku. — Ten gauč dole je v pohodě…
Simona byla rudá vzteky, ale pod chladným pohledem Kláry nakonec sklopila oči. Pochopila, že Klára tohle myslí smrtelně vážně.
— Ráno mizíme! — vyštěkla švagrová a drapla svou tašku. — A Tomášovi povím všechno! Bude vědět, jakou má doma zmiji!
— Určitě mu to řekni, — odpověděла Klára klidně. — A připomeň mu, ať si koupí nové klíče. Ty staré už pasovat nebudou.
Noc proběhla v absolutním tichu. Návštěvníci se neodvážili ani vyjít na chodbu. Klára odešla do své ložnice, lehla si na velkou pohodlnou postel a poprvé po dlouhé době ucítila neskutečný klid. Zítra ji čeká těžký rozhovor s Tomášem. Ale věděla jedno — svůj osobní prostor už si vzít nenechá. Nikdy a od nikoho.