Olga si už dávno všimla jedné podivné a poněkud zrádné věci: její nejtěžší dny v celém týdnu nezačínaly v pondělí, jak by se dalo očekávat, ale v sobotu. Právě tehdy, kdy se zdálo, že si může po celém tom nekonečném maratonu v práci konečně trochu oddchnout a volně nadechnout, se její tělo samo od sebe napnulo jako struna. Protože před ní nečekal zasloužený odpočinek, ale další kolo vyčerpávajících zkoušek.
Lednička na ni zívala prázdnými policemi a vysmívala se jejímu zoufalství. Po celém bytě se válely hračky, dětské oblečení, použité nádobí, lahvičky, krabičky od léků a krmivo pro kočku – nebyl to sice vyložený nepořádek v tom nejhorším slova smyslu, ale spíše ten únavný, všudypřítomný chaos, ze kterého přecházely oči a třeštila hlava. A to všechno bylo nutné proměnit v dokonalý a zářivý pořádek za jediný den, protože na víc času prostě nebyl nárok.
Olga žila v malém, poklidném městečku kousek za Prahou, ale do práce musela každé ráno dojíždět až do samého centra metropole. Hodina a půl v nacpaném autobuse a metru jedním směrem – a to ještě všichni kolem tvrdili, že je to docela normální a přijatelná dojezdová doba. Večer pak pravidelně uvízla v nekonečných dopravních zácpách a domů se vracela málokdy dříve než v osm hodin večer, naprosto vyřízená a bez kapky energie.
Ranní vstávání a vypravení se z domu se proměňovalo v zoufalý závod o přežití: rychle se obléknout, vzbudit a obléknout malou dceru, odvést ji do mateřské školy a stihnout to na zastávku přesně do půl osmé, aby nepropásla svůj spoj.
Její manžel Pavel pracoval kousek od domova – pouhých patnáct minut pomalé chůze, šest dní v týdnu, ale zato s pracovní dobou od deseti do pěti. Než Olga ráno odešla z bytu, Pavel vesele a hluboce spal spánkem spravedlivých, naprosto netknutým jakýmikoliv ranními starostmi. Kromě svého klidného zaměstnání a vydatného spánku měl za celý týden na starosti jen dvě povinnosti: občas vynést odpadkový koš a v pět hodin odpoledne vyzvednout dceru ze školky.
Proč jí sakra nikdy nepomohl alespoň s úklidem nebo s přípravou něčeho k jídlu? – A co když se něco stane a já už budu unavený?! – odpovídal jí s lehkým, okouzlujícím úsměvem, upřímně přesvědčen o neprůstřelnosti své logiky.
Po takových slovech se Olgě občas chtělo vzít těžký dřevěný váleček na těsto a praštit ho s ním po hlavě, ale pokaždé se v poslední chvíli ovládla a spolkla horké slzy křivdy.
Jediným drobným plusem sobotního rána bylo, že si mohla připsat hodinu spánku navíc. Pak ale začala snídaně. Pavel, naprosto spokojený s tím, že je o něj vzorně postaráno, se nevinně zeptal: – Sluníčko, a dáš mi dneska na oběd do krabičky něco dobrého? Vždyť víš, že musím do práce. Byl svatě přesvědčen, že pro ni je stání u rozpálené plotny od samého rána tou největší čistou radostí. Olga se zadem zaťatými zuby mlčky vytáhla z police plastový box. Pokud z předchozího dne nezbylo vůbec nic k snědku, naházela dovnitř alespoň sendviče se sýrem a šunkou. Obvykle k tomu přibalila jogurt a jablko jako symbolický projev péče.
Úklid bytu vždycky začínala na stejném místě – u okenních parapetů v obývacím pokoji. Pečlivě otírala prach z listů desítek pokojových rostlin. Prachu bylo v bytě neuvěřitelné množství a nikdo nechápal, odkud se neustále bere. Kdysi, ještě před narozením dcery, Olga květiny milovala a věnovala jim spoustu času. Teď se z nich stala jen otravná a frustrující povinnost, která jí každou sobotu ukrajovala drahocenné hodiny života.
Po květinách a narychlo uvařené jednoduché polévce musely domácí práce na chvíli stranou, protože se blížila další zkouška odolnosti: dopolední procházka s dítětem.
Dcerka začala hned v předsíni kňučet, že ven v žádném případě nejde. Olga ji násilím soukala do kombinézy a vyváděla ven uplakané, vzpírající se dítě. Po hodině a půl marného pobíhání kolem domu ji lstivě nalákala do obchodu pod záminkou, že jí koupí lízátko. Z obchodu pak odcházely se dvěma těžkými nákupními taškami v rukou. U vchodu do domu si dcerka konečně uvědomila, že idylka skončila. S hlasitým mlasknutím vyndala z úst částečně rozpuštěné lízátko a spustila obrovský řev, že domů nepůjde, že chce zpátky na to hřiště, které už Olga z hloubi duše nenáviděla.
Po rychlém obědu popadla Olga opět hadr a mop. Tři až čtyři hodiny v kuse rovnala věci na svá místa, utírala prach v každém koutě, čistila zašlou sanitku v koupelně, zametala a zběsile vysávala. A vedle toho musela vymyslet něco k večeři a zapnout pračku. Sobota pro ni opravdu představovala jedno velké, nekonečné peklo.
Když se manžel večer vrátil domů, s obrovskou chutí se vrhl na čerstvé a teplé jídlo. Nečekaly na něj žádné mražené polotovary ani instantní nudle, ale poctivá večeře z čerstvých surovin. S plným žaludkem se pak usadil na gauči s hrnkem horkého čaje, kochal se čistotou kolem sebe a pronesl svou oblíbenou větu: – No neříkej, sluníčko, sis dneska krásně odpočinula, viď? – Podle tebe je tohle sakra odpočinek?! – vybuchla Olga a vztekle přetahovala šaty přes hlavu panenky Barbie.
Dcerka totiž stihla během jediné minuty opět rozházet hračky po celé právě uklizené místnosti. – Ale tak co, zítra si odpočineme doopravdy, už mám skvělý plán! Pojedeme do velkého nákupního centra, nakrmíme kachny u rybníka, nebo možná vyrazíme do toho zámečku, o kterém jsme mluvili… „Panebože, já chci jen ležet. Celý den ležet jako placka a chci, aby mě vůbec nikdo nezahlédl a nic po mně nechtěl,“ pomyslela si v duchu Olga se zavřenýma očima, snažíc se potlačit vlnu stoupající zuřivosti.
Tentokrát se však manžel na gauči neusadil s plánem na výlet. S hříšným úsměvem a zběsilým mícháním cukru v čaji pronesl zprávu, která jí doslova podlomila kolena: – Úplně jsem ti zapomněl říct… Zítra k nám na dva dny přijedou hosté na návštěvu. – Cože?! Kdo proboha?! – Nataša a Evžen, víš, ti naši známí z Brna. Udělej tam prosím nějaké pořádné jídlo, ať se před nimi nemusíme stydět. Přijedou už kolem dvanácté hodiny.
Před lety byli sousedy ve stejném domě. Pavel s Evženem se přátelili ještě z vysoké školy. Dobří lidé, ale o generaci starší a zvyklí na určitou úroveň pohostinnosti. – Ty seš blázen! Měl jsi mi to říct týden dopředu! – vybuchla Olga. – Tak já jim řeknu, ať si seženou hotel a sejdeme se v kavárně! – otočil hned Pavel do obrany. – Však ať klidně přijedou! Ale zítra mi pomůžeš s vařením od samého rána! – Ehmm… ne, to nezvládnu, já zajedu pro nákup a ty už to zvládneš, jsi přece šikovná hospodyně.
Olga se s těžkým srdcem vydala do kuchyně. Při pohledu na ní zjistila, že navzdory dennímu úklidu je kuchyně příšerně špinavá. Skříňky byly plné zaschlých kapek a na horních policích se leskla vrstva mastnoty. A ty hrnce! Všechny byly zevnitř připálené a zvenku špinavé. – Pavle, okamžitě pojď sem do kuchyně! – ječela tak ostře, až kočka vyděšeně vyskočila na skříň. – Podívej se na to! Chceš, aby si zítra mysleli, že jsem neschopná bordelářka? Buď mi zítra od šesti ráno pomůžeš vydrhnout celý byt a postavíš se ke grilu, nebo jim hned teď zavoláš a zrušíš to!
Pavel se ještě pokusil namítnout něco o své únavě, ale její ledový a nekompromisní pohled ho zarazil. Následujícího rána v šest hodin stál v kuchyni s utěrkou v ruce. Když hosté dorazili, přivítala je klidná, vyrovnaná žena a muž, který konečně převzal díl zodpovědnosti na sebe. A poprvé po mnoha letech nekončila sobota slzami v polštáři, ale tichým pocitem hlubokého vítězství.