— Ne, Vasile. Majitelkou tohoto bytu jsem já. A jen já. A ty tu dýcháš a spíš jen tak dlouho, dokud ti to dovolím. Rozumíš?
Vasil ztuhl, v ruce držel napůl prázdnou sklenici. Jeho tvář, která ještě před minutou vyzařovala sebevědomí zrádce, jenž se „osvobozuje“ z obtěžujícího manželství, najednou zbledla.
— Ty ses snad úplně zbláznila, Katko?! — vykřikl a udeřil sklenicí o stůl, až zadrnčelo nádobí. — Máš nějaké hormonální výkyvy, nebo proč útočíš na normální lidi? Jaká majitelka?! Tenhle byt je společné jmění, nabyté za manželství. Dáme ho na prodej, peníze rozdělíme napůl a každý půjde svou cestou!
Kateřina klidně usrkla vína a dívala se na manžela, jako by byl jen obtížný hmyz, který náhodou vlétl do jejího dokonale uklizeného domova.
— Společné? — tiše se zasmála a ten smích zněl pro Vasila chladněji než jakýkoli křik. — Vasile, jsi tak naivní. Opravdu jsi věřil, že já, dcera právníků, nebudu mít ošetřené papíry, když jsme tohle bydlení kupovali? Darovací smlouva na finance od mých rodičů na mé jméno byla vyřízena ještě předtím, než jsme vstoupili k notáři. Byt je můj osobní majetek. A ty jsi tady jen host. Host, který se příliš dlouho zdržel.
Večer, který začal tak útulně, se proměnil v bojiště. Vasil, který ještě před hodinou snil o tom, jak elegantně odejde ke své Lele, najednou pocítil, jak se mu půda vytrácí pod nohama. Vzpomněl si, jak mu Lela ráno šeptala do telefonu: „Tvoje žena je stará a k ničemu, neodváží se tě vyhodit, protože se bojí samoty. Prostě jí to řekni a budeme konečně spolu v tvém krásném bytě.“
— Ty… ty jsi to všechno naplánovala? — zachroptěl Vasil a klesl na židli.
— Ne, jen jsem čekala, až se prozradíš sám, — řekla Kateřina a došla k oknu. Venku zářila večerní Praha a v bytě vládlo dusivé ticho. — Lela mi nevolala proto, že by byla tak odvážná. Volala, protože jsi jí slíbil, že byt je náš a že se co nevidět rozvedeme. Chtěla urychlit proces, aby se sem mohla nastěhovat už zítra. Jen jsi jí zapomněl říct to hlavní: tady jsi nikdo.
Vasil cítil, jak se v něm všechno svírá bezmocí. Jeho život, který budoval jako pohodlnou pevnost, se ukázal být domečkem z karet.
— Dej mi čas, — řekl tiše a díval se do talíře. — Nemůžu jít hned do prázdna.
— Čas? — Kateřina se k němu otočila a v jejích očích nebyl hněv, jen vyčerpávající prázdnota. — Dala jsem ti dva roky. Dva roky mého života, které jsi promrhal na své „konspirace“. Myslel sis, že nevidím tvé skryté zprávy? Necítím vůni cizích parfémů? Viděla jsem všechno. A mlčky jsem sbírala dokumenty, důkazy tvé finanční nepoctivosti, výpisy z účtů, odkud jsi kradl peníze z našeho společného rozpočtu. Víš, proč jsem neudělala scénu dřív? Protože jsem čekala, až sám přijdeš a řekneš pravdu. Ale na to jsi byl příliš velký srab.
Vytáhla ze zásuvky papírovou obálku a položila ji před něj.
— Tady je nájemní smlouva. Tvoje Lela hledá bydlení, že? Tak podepiš, jestli chceš. Je to nájem pokoje na ubytovně na periferii. Na víc jsi, Vasile, nevydělal. Protože všechny ty roky jsi žil na můj účet a myslel si, že ty jsi ten živitel.
Vasil vyskočil a shodil židli.
— Ty jsi monstrum! — zařval. — Jen mě ponižuješ! Dal jsem ti nejlepší roky!
— Ne, — odsekla Kateřina a přistoupila těsně k němu, — to já jsem dala tobě roky, které jsi prostě ukradl. A teď vypadni. Máš přesně hodinu na to, abys sbalil věci. Pokud najdu po půlnoci byť jen jednu tvou ponožku, vyhodím všechno do popelnice. A zítra podávám žádost o rozvod a budu požadovat kompenzaci za všechny ty peníze, které jsi „půjčoval“ z mých účtů na své zálety.
Vasil se na ni díval a poprvé v životě uviděl skutečnou sílu. Ne hysterickou, ale ledovou, neochvějnou sílu ženy, která vyhořela. Pochopil: žádná Lela, žádný „nový život“ v tomhle scénáři nebude. Bude jen potupný pád.
Za hodinu v chodbě dutě klaply vchodové dveře. Kateřina stála uprostřed obývacího pokoje a zhluboka dýchala. Byt byl prázdný, ale poprvé po dlouhé době byl vzduch čistý. Došla k zrcadlu a poprvé po mnoha měsících se upřímně usmála na svůj odraz.
Necítila smutek. Necítila bolest. Cítila neuvěřitelnou, téměř beztížnou úlevu. Nebylo to jen vítězství nad zrádcem — bylo to osvobození od vlastních iluzí. Už nebyla „Vasilova manželka“. Znovu byla Kateřinou. Ženou, která je schopna začít od čistého listu, bez zavazadel minulých chyb.
Venku začalo pršet a smývalo prach z parapetu. Kateřina zamkla dveře na dva západy, zhasla světlo a poprvé po dlouhých letech si lehla do postele s vědomím, že zítřek patří jen jí. Zavřela oči a na duši měla klid — tichý, hluboký a naprosto svobodný. Konečně byla doma.