— A moje auto? — Hlas Světlany se na chladném večerním balkonovém větru mírně chvěl, ale v každém zvuku byla cítit železná, ledová odhodlanost, která se tvořila roky tichého strpění.
— Koupila sis ho rok před svatbou, kompletně za své vlastní peníze, — odpověděla hned rázně Marina a cítila, jak jí v těle všechno strnulo očekáváním obrovské bouře. — Světo, proč proboha tyhle otázky? Snad nechceš…
— Chci, Marinko. Chci, — přerušila ji sestra a dívala se na světla večerního města blikající přes špinavé sklo balkonu, které zase nestihla umýt kvůli dalším urgentním reportům v práci. — Dost bylo všeho. Už mě nebaví být bezplatnou služkou ve vlastním bytě, poslouchat každý den výčitky o tom, jaká jsem neschopná žena, a sledovat, jak se můj domov mění v žumpu cizích komplexů a ambicí. Zítra ráno podávám žádost o rozvod. A v sobotu… v sobotu bude na Valentinu Petrovnu čekat velmi velká a nepříjemná překvapení.
V sobotu ráno zalévalo slunce prostorný obývací pokoj dvoupokojového bytu a zdůrazňovalo každé smítko prachu na leštěném povrchu skříně — přesně ten prach, kvůli kterému Igor včera spustil další hysterickou scénu. Igor sám seděl uvolněně v křesle s šálkem kávy a prohlížel si zprávy na tabletu, když v předsíni najednou cvaknul zámek. Dveře se otevřely bez zaklepání — obvyklým pohybem paní situace vešla Valentina Petrovna. Hned od prahu hluboce vzdychla a okázale protočila oči, jako by se dusila pod hnusnými výpary nepořádku.
— No tak, Igore, já ti to říkala! — Její pronikavý hlas se rozléhal po celém bytě a přehlušoval zvuk ranní televize. — V předsíni je na rohožce zase písek, boty nejsou srovnané rovně podle velikosti a v kuchyni to bude vypadat jako v chlívku! Kde máš ženu? Zase spí, nebo visí na mobilu, zatímco můj syn trpí v tomhle praseti?
Světlana vyšla z chodby klidně, téměř slavnostně. Na sobě měla uzavřené, střídmé šaty a v rukou nedržela hadr ani přípravek na mytí oken, ale malou cestovní tašku a dvě oficiální obálky s dokumenty.
— Já nespím, Valentino Petrovno, — hlas Světlany zněl tak tiše a klidně, že žena okamžitě zmlkla a překvapeně zvedla obočí. — Já odcházím.
Igor překvapivě odložil tablet na kolena, přenesl pohled z manželky na matku a zpět. Na tváři se mu objevil dráždivý, pro něj tak typický arogantní úsměv.
— Ty zase blbneš, Světo? Co to hraješ za divadlo před příjezdem mámy? Šup do kuchyně, zapni konvici a připrav hadry, jak máma říkala, budeme tě učit uklízet, než začnu mít dost…
— Ty už nebudeš mít dost ničeho, Igore, — Světlana přistoupila ke konferenčnímu stolku a pomalu, s neuvěřitelnou vnitřní lehkostí před něj položila vytištěnou oficiální žádost k soudu o rozvod a vypořádání majetku. — Divadlo skončilo. Tahle fraška se ukázala být příliš nudná a příliš drahá na mé nervy.
Igor vzal papír do ruky, přejel očima první řádky a jeho tvář okamžitě zbledla, načež zrudla do fialova.
— Ty… ty si co vymýšlíš?! — prudce vyskočil z křesla, převrhl šálek s kávou, který s rachotem dopadl na parkety a zanechal za sebou tmavou skvrnu. — Rozvod?! Kvůli tomu, že je doma prach a prádlo není složené?! Zbláznila ses? Kam odejdeš? Bez mě se ztratíš, v domácnosti jsi úplná nula! Mámo, podívej se na ni, úplně ztratila rozum ze své nezodpovědnosti!
Valentina Petrovna už přistoupila blíž, obličej měla zkřivený vztekem a prstem ukazovala na Světlanu:
— Šílená ženská! Nevděčná sebecká potvora! Můj syn tě nosil na rukou, snášel tvé neustálé přesčasy v práci, tvou chladnost, tvá nepovedená jídla, a ty se takhle rozhodneš plivnout mu do tváře?! Bez mého syna jsi nula a nikdo tě nezná! Koho bys zajímala se svou prací a tím nepořádkem v hlavě?
Světlana se klidně dívala na oba dva — na muže, který za pět let manželství ani jednou nedokázal respektovat člověka po svém boku, a na jeho matku, která desítky let vychovávala ze syna domácího parazita. V tu chvíli pocítila neuvěřitelnou, všeobjímající úlevu, jako by jí z ramen spadl obří kamenný pytel, který vlekla polovinu svého života.
— Tenhle byt jsem koupila za své vlastní peníze před svatbou, — řekla Světlana jasně, artikulujíc každé slovo a dívajíc se svému exmanželovi přímo do očí. — Auto je napsané na mě. Můj výdělek zůstává mně. Ale tvoje osobní věci, Igore, včetně tvého oblíbeného gauče, na kterém spíš poslední půlrok, prosím odsud odneste do čtyřiadvaceti hodin. Valentino Petrovno, klíč od mého domu prosím také položte na noční stolek. Vaše „revize“ se tu už nikdy konat nebudou.
— Na to nemáš právo! — zaječel Igor, rudnul ještě víc a snažil se zachránit zbytky mužské důstojnosti před matkou, která už lapala po dechu a držela se za srdce. — Tohle je společný život! Jsme manželé! Já tady bydlím!
— Ty tu parazituješ, — odpověděla klidně Světlana a zvedla tašku. — A pro parazity už tu není místo. Je čas dospět, Igore. Zavolej mámu, ať ti pomůže zabalit tvoje špinavé ponožky. Jste přece zvyklí dělat všechno spolu.
Obrátila se na patě, aniž by čekala na odpověď, a jistým krokem opustila byt, za kterým se zabouchly dveře. Na chodbě se vzduch zdál neuvěřitelně čerstvý, průzračný a sladký. Zhluboka se nadýchla plnými ploutvemi, vytáhla z kapsy mobil a stiskla rychlou volbu.
— Marinko, jsem volná, — řekla sestře a po tváři jí stékala první, vůbec ne hořká, ale teplá slza osvobození. — Zastav se pro mě na kávu. Teď máme spoustu důvodů k oslavě.