Jitka odemkla roletu servisu přesně v sedm, jako to dělala jejích posledních jedenáct let. Vzduch páchl olejem a studeným kovem, na pultu ležela faktura, kterou tam nechal táta – naposledy vlastní rukou napsaná, číslice trochu roztřesené, protože už tehdy mu nešly prsty tak, jak by chtěl.
Otec zemřel v květnu, na srdce, přímo tady mezi zvedákem a starým Octavii, kterou opravoval třetí týden pro pana Dvořáka z Prosecké. Jitka ho našla v sedm dvacet, ještě s klíčem v ruce.
Dva měsíce nato přišel bratr Radek. Ne na kus řeči – s papíry.
„Táta chtěl, abych to vedl já," řekl a položil na stůl fotokopii plné moci, starou tři roky, podepsanou v době, kdy táta ještě věřil, že syn se jednou vrátí z Brna a naučí se rozeznat rozdělovač od alternátoru. Radek se nenaučil nic. Přijel jednou za čtvrt roku, na oběd, s příběhy o developerském projektu, který „už brzy vystřelí".
„To je stará plná moc, Radku. Firmu vedu já od roku 2015. Jsem na ni zapsaná jako spolumajitelka, ne ty."
„Právník říkal, že se to dá napadnout. Táta byl nemocný, mohl podepsat cokoliv, co jsi mu podstrčila."
Ta věta jí vzala dech víc než cokoliv od pohřbu. Nemocný. Podstrčila. Jako by jedenáct let, co tady stála v montérkách po lokty ve špíně, zatímco on posílal z Brna fotky nových bot, byly něco, co se dá smazat jednou návštěvou u notáře.
Přišel podruhé v úterý, s kamarádem – prý „jen se podívat, kolik to tu má cenu". Muž si prošel dílnu, poklepal na zvedák, spočítal auta na dvoře. Jitka stála u kávovaru a nic neříkala. Věděla, co přijde.
Přišlo to ve čtvrtek večer, esemeskou: Do konce měsíce se vyplať, nebo jdu k soudu. Dvě stě padesát tisíc a je to tvoje.
Sedla si na tátovu starou židli, tu s prasklou koženkou, a dlouho koukala na telefon. Pak vytáhla ze skříně krabici od bot, ve které táta schovával účtenky, a v ní složku podepsanou jeho rukou: Notářský zápis – převod obchodního podílu, 2015. Datum bylo o dva roky pozdější, než ta Radkova plná moc. Nový zápis vždycky ruší starý – to jí vysvětlil sám notář, pan Kovář z kanceláře na Podbabské, ještě když ho táta k sobě zval na kafe a on jí prosté věci trpělivě opakoval, protože věděl, že bude potřebovat rozumět.
V pátek ráno zavolala panu Kovářovi a objednala se na pondělí.
Radek přišel v sobotu znovu, tentokrát sám, bez kamaráda, a byl už mírnější – jako by cítil, že esemeska možná byla moc. Sedl si na kufr od Octavie a díval se, jak sestra utahuje šroub na kole.
„Jitko, my se přece nemusíme takhle hádat. Jsme rodina."
„Rodina jsme byli, když jsem tátovi v noci vozila léky na tlak a ty jsi psal, že máš schůzku," řekla, aniž zvedla oči od kola. „Teď jsme dva lidi, co si musí vyříkat majetek. To je něco jiného."
V pondělí seděla u pana Kováře s deskami pod paží. Notář jí ukázal, co už dávno věděla: podíl je celý její, zapsaný, platný, nenapadnutelný žádnou tři roky starou plnou mocí. Podepsala jen jednu novou listinu – žádost o výpis z obchodního rejstříku, aktuální, s dnešním datem, pro případ, že by to Radek u soudu zkusil doopravdy.
Vyzvedla si ho v úterý odpoledne. Přišla do kavárny na Suchdole, kde na ni Radek čekal s právníkem, mladým klukem v obleku o číslo větším, než potřeboval.
Položila výpis na stůl mezi šálky.
„Tohle je aktuální stav. Firma je moje, celá, od roku 2015. Žádných dvě stě padesát. Žádný soud, který by to změnil – právník ti to jistě přečte sám, ať to nemusím opakovat dvakrát."
Radek se natáhl po papíru, přečetl si datum dole, jméno notáře, razítko. Právník vedle něj mlčel o pár vteřin déle, než bylo zdvořilé.
„To jsi měla celou dobu?" zeptal se Radek tiše.
„Měla. Jenom jsem čekala, jestli mi to řekneš sám, nebo jestli na to přijdeš, až budeš stát před zavřenou dílnou."
Vstala, nechala výpis ležet na stole – ať si ho klidně okopíruje, bude ho potřebovat na vyškrtnutí ze svého seznamu plánů – a zaplatila jen svou kávu.
Dílnu otevřela ve středu jako obvykle v sedm. Na pultu ještě ležela ta poslední faktura tátovým roztřeseným písmem; nechala ji tam, zarámovanou, vedle kalendáře. Pan Dvořák si přišel pro svou Octavii, spokojeně poklepal na kapotu a zeptal se, jestli bude Jitka dílnu vést dál sama.
„Sama," řekla a otevřela mu vrata dokořán. „Jak jinak."
