V den, kdy by Tomáš Kadeřábek slavil devětapadesátiny, odvezla Klára Vondráková jeho popel k řece. Ne do Prahy, kam by ho táhla stará reklamní agentura, kterou spolu vedli patnáct let. Odvezla ho na Šumavu, k prameni Vltavy u Černé hory, tam, kam jezdili každé září na houby a kam mu slíbila, že ho jednou přiveze zpátky.
Žádná tisková zpráva. Žádný smuteční oznam v novinách. Jen skupinka lidí v holínkách, mlha nad rašeliništěm a termoska s čajem, co si podávali z ruky do ruky.
Klářina sestra Iva to shrnula na Facebooku jednou větou, kterou potom nikdo nesdílel dál, protože to ani nebylo určeno veřejnosti: „Odvezla ho k prameni, přesně jak slíbila."
Klára potkala Tomáše v roce 2011. Přišla si do jeho studia nechat vyfotit katalog pro svůj obchod s keramikou na Vinohradech a odešla s číslem na mobil, které si schovala do peněženky ještě tři roky, než mu konečně zavolala kvůli něčemu jinému než práci. Svatbu nikdy neměli. Ne že by o tom nemluvili — mluvili, jednou u vína na balkoně, a pak to nechali plavat, protože jim to prostě nepřišlo potřebné. Klára to vysvětlovala kamarádkám tak, že papír by jí nedal nic, co by už neměla.
Vychovávala dceru Emu z prvního manželství. Tomáš měl syna Filipa, kterého vídal každý druhý víkend. Za pár let z toho byla rodina, která fungovala bez oficiálního razítka — Filip spal u nich stejně často jako Ema u táty, a o Vánocích se sešli všichni u jednoho stromku, jako by to tak bylo vždycky.
Diagnózu dostal Tomáš na neurologii ve Fakultní nemocnici Motol v úterý odpoledne. Amyotrofická laterální skleróza. Lékařka mu podala leták a řekla, že prognóza se u každého pacienta liší. Tomáš leták složil na čtvrtinu, strčil do kapsy bundy a celou cestu domů mlčel. V kuchyni pak Kláře řekl jen: „Nechci, aby to lidi věděli. Ani Filip. Ani Ema. Zatím."
Klára stála u sporáku s vařečkou v ruce a přikyvovala, i když jí to nedávalo smysl. Nakonec řekla, že je to jeho tělo a jeho právo rozhodnout, kdo to bude vědět. Vařečku odložila na talířek vedle plotny a šla ke stolu vytáhnout kalendář — začala si do něj tužkou zapisovat termíny na neurologii pod krycím názvem „servis auta".
Skoro tři roky o tom nevěděl skoro nikdo mimo byt v Nuslích. Kolegové ze studia si mysleli, že Tomáš omezil zakázky kvůli zdravotním problémům se zády. Sousedka z patra si všimla jen toho, že výtah teď jezdí častěji a že Tomáš má hůl.
V roce 2020 přestala Klára brát nové zakázky. Navenek to vypadalo jako vyhoření po covidu, jako u půlky Prahy. Za dveřmi bytu to znamenalo něco jiného — pleny pro dospělé objednávané přes internet, protože si je styděla kupovat v lékárně na rohu, kde ji všichni znali, elektrický vozík, který schovávala v kočárkárně pod dekou, a fyzioterapeuta, který jezdil dvakrát týdně a se kterým se naučila přesouvat Tomáše z postele do křesla, aniž by mu ublížila.
Jednou v listopadu, tři týdny před koncem, přišla Ema na neohlášenou návštěvu a zastihla otce v křesle s hadičkou u nosu. Tomáš se pokusil hadičku rukou schovat pod deku, ale prsty ho už neposlouchaly dost rychle. Ema se posadila na zem vedle křesla, vzala mu tu ruku do své a řekla, že už to ví, protože to bylo vidět na Klářině obličeji celé měsíce. Tomáš se rozplakal — poprvé, co ho Ema viděla plakat od doby, co ho znala.
Poslední týdny už nezvládal držet knihu. Klára sedávala na kraji postele a četla mu nahlas Babičku, protože to byla jediná kniha, kterou měli oba doma přečtenou z dětství a mohli si tak dělat vlastní vtipy o postavách. Tu noc, kdy zemřel, dočetla kapitolu o pouti do Ratibořic a všimla si, že Tomáš už nedýchá. Knihu nezavřela — nechala ji otevřenou na nočním stolku, založenou jeho brýlemi místo záložky.
Tomáš zemřel 14. listopadu 2022, doma, v pětapadesáti letech. Rodina napsala jen krátce, že odešel v klidu po tiché bitvě s nemocí. Teprve tehdy se lidé kolem začali ptát, co se to vlastně poslední léta dělo — a dostávali odpovědi po kouskách, žádnou v celku.
O deset měsíců později přišla poslední povinnost. Pramen Vltavy, místo, kam se Tomáš chtěl vrátit — do lesa, který měl radši než jakékoli hory na dovolené. 2. září 2023 tam Klára s Filipem a Emou rozprášili jeho popel do vody, co odtud teče až do Prahy a dál. Filip držel plechovku obráceně dnem vzhůru, dokud z ní nevypadl poslední popílek, a pak ji dlouho otáčel v rukou, než ji zase zavřel.
Devět měsíců po pohřbu si Klára sedla k notáři na Praze 2 a nechala přepsat obchodní podíl v ateliéru — ten, který jí Tomáš odkázal — na Filipa a Emu rovným dílem, každému polovinu z částky přes dva miliony korun, na kterou ateliér vyšel při odhadu. Podepsala smlouvu o převodu, zavřela složku, podala ji přes stůl a řekla jen, že to tak měl Tomáš rád — aby patřilo dětem, ne jí.
Filip stál ve dveřích notářské kanceláře a nevěděl, kam s rukama. Neřekl nic. Jen si vzal svou kopii smlouvy a složil ji tak pečlivě, jako by se bál, že se roztrhne, a strčil si ji do vnitřní kapsy saka, blízko srdce.
